Informace o kapele

Před mnoha a mnoha lety....léta páně 2006...se v hlavě mladých jinochů z Liberce zrodila myšlenka: "Založíme kapelu". A jak řekli, tak také udělali....

Největší problém spojený se založením kapely je pochopitelně vybrání jména, aby bylo dostatečně tvrdé, úderné, jednoduché a zároveň dost citlivé, jemné a umělo zahřát na duši. Proto se mezi návrhy objevily názvy jako "Mrtvý oko v trávě" nebo "Dědova kapačka". Bůh ví, proč se vybral název kapely právě "Raquilla", jenž se neustále dostává do různých zkomolenin a inovací (uveďme alespoň ty, co nás nejvíce pobavili: Rakvila, Ragulla, Ravila).

Nejpravděpodobnější význam jména Raquilla je odvozen od legendární pálenky a kromě vypité láhve s lístečkem uvnitř, v sobě nenese žádné další zásadní poselství. Aby se jméno kapely zcela přiblížilo duchu každého člena, který tráví pravidelné tvrdé zkoušky u Tomáše na půdě, dostala Raquilla i svoje druhé jméno: „Zrůdy z půdy“.

Kapelou prošlo mnoho tváří, mnoho nástrojů a mnoho stylů. V současné době je kapela tak zmatena do jakého stylu se zařazuje, že vytvořila zcela nový žánr a to „svůjžánr“, ostatně posuďte sami.

Současné složení kapely:

• Jája Koucká - zpěv, pozoun
• Ondra Hampl - kytara, zpěv
• Tomáš Kotek - kytara, občerstvení
• Martin Havelka - baskytara, taneční kreace
• Honza Hampl - bicí, srdce na pravém místě

Jája

Svoje vlohy k umění odhalovala už od útlého věku, kdy začala zpívat ve velmi známém sboru mateřské školy Jitřenka. Singly tehdejší doby, jako např. „Ztratila Lucinka bačkorku“, či „Pec nám spadla“, ji posunuly na další úroveň v její začínající pěvecké dráze, tedy do Severáčku, kde získala cenné zkušenosti z podií celého světa. Jája ale věděla, že pouhým zpěvem se zařadí do škatulky „jen“ skvělých zpěvaček, které ke konci své hvězdné kariéry sáhnou i po šetření materiálu na svém oděvu, jen aby zůstaly na výsluní. Proto se rozhodla udělat něco mnohem víc. Big band a hra na pozoun se staly perfektní příležitostí. Kapela Raquilla se tedy po několikaleté zkušenosti s jinými zpěvačkami rozhodla posunout svou hudbu o pozoun výš.

Ondra

Jeho minulost je zahalena pod roušku velkého tajemství a nejistoty. Báby na pavlačích spekulují o možném napojení na liberecké podsvětí a hovoří se i o jisté době strávené v minkovické věznici, ale i přesto Ondra tvoří jednu polovinu hlavy, ve které se stvořil nápad založit kapelu. Nikdo sice neví, jestli svého umění hry na kytaru pouze nevyužil a založení kapely neposkytnulo jen dobrou příležitost ke schování jeho pravé identity, ale i tak se vypracoval na hlavní mozek kapely, který skládá takové hity jako např. „Blázinec“, „Bomber“ nebo „Ultra tvrdý megadémon“!

Tomáš

Základní škola dala tomuto klukovi to nejcennější, co mu mohla škola poskytnout – spoustu přestávek a tedy spoustu volného času na přemýšlení, co s ním udělá. Pravda je, že bez svého věrného kamaráda by pravděpodobně skončil někde na záchytných stanicích Libereckého kraje a kdo ví, třeba by navštívil i jiná zákoutí republiky. To ovšem Ondra nebyl schopný dopustit, proto se společně přihlásili na hry kytary a založili kapelu, pro kterou Tomáš obětoval půdu svojí haciendy, jako zkušebnu. Postupem času se vypracoval na skvělého sólového kytaristu Raquilly, jehož sóla jsou často tak dokonalá, že jsou běžnými posluchači dokonce nepochopená. Což z Tomáše dělá dalšího génia, který čeká na svojí největší slávu in memoriam.

Martin

Už od počátků své „kariéry“ je rozdělen mezi dva nesmiřitelné tábory hudebních stylů. Ve svých necelých patnácti letech začal hrát na půjčenou španělskou kytaru léty osvědčené písně ze žlutého zpěvníku. Nicméně jeho „ohníčkové“ publikum bylo vždy trochu náročnější, a tak musel do svého repertoáru přidat i jisté punkové vypalovačky od nejmenovaných kapel a písničkářů. Postupem času z tohoto mladého hráče vznikl jakýsi hybridní bard, který se marně snažil zaujmout jistou verzí folkpunku. Postupem času odložil nástroj se šesti tenkými strunami a pln nadšením se vrhl na baskytaru, o níž vždy svým způsobem věděl, že se jednou stane jeho vyvolenou.

Honza

Není žádné tajemství, že ti největší umělci začínají zcela sami a zcela od nuly. Takový je i srdcervoucí příběh Honzy. Jako mladý a nadějný kytarista se nechal zlákat svým bratrem k dráze pekelného bubeníka. Jeho první bicí souprava připomínala spíše přehlídku starých  kuchyňských potřeb než kvalitní nástroje z hudebnin. Ovšem drsný zvuk několika hrnců a pokliček dalo Honzovy mnohem víc než nejlepší elektrické bicí na trhu. Zvyknul si na tvrdost jeho nástroje a postupné vylepšování mu jen ulehčovalo hraní. Jeho umění je tak legendární, že i na mnoha soutěžích vyžadují přítomnost jeho bicích, aby pořadatelé navodili tu správnou rockerskou náladu. To však neznamená, že je Honza svou slávou nějak zaslepen! I mistr se někdy utne, ale jen opravdový umělec to umí hrdě přiznat....a jen Honza to přizná veřejně uprostřed koncertu.